nezbývá než s politováním konstatovat, že léto už nám odešlo, a to je bez debat, protože školní rok začal dokonce už i vysokoškolákům. Ti starší a zkušení prostě a jednoduše zapluli do zajetých kolejí, zatímco nováčci zmateně bloudí chodbami a hledají, doufám, že dost podobně jako já, příslušnou posluchárnu. Utěšuje mě v mé bezútěšné dezorientaci pouze fakt, že v tom nejsem sama, a dokonce i dnes už ostřílení kovbojové patřili kdysi mezi zelenáče. Proto je v těchto dnech poměrně příjemné, i když taky mírně nostalgické, ohlédnout se za sebe a zavzpomínat na příjemně strávené měsíce. A pokud možno nebrat moc jako ironii osudu fakt, že mi při vzpomínkách na prosluněné dny a vlahé noci fouká za krk a prší na hlavu.

Tak tedy letos, jako už tradičně, se konal čtrnáctidenní tábor na Lukově, tentokrát nesoucí název Výkřik do tmy. Méně tradiční ovšem byla sestava organizátorského týmu, která prošla poměrně velkou proměnou a to především z hlediska snížení věkového průměru. Tomuto faktu navzdory si troufám říct, že naši předchůdci, pokud by na nás rovnou nebyli pyšní, rozhodně by se nemuseli za náš výkon stydět. Co se počtu výkřiků týče, rozhodně tábor splnil očekávání a mimo to se objevila i celá řada opravdu pohanských bonusů. Mimo Výkřik do tmy se konaly ještě další dva tábory, a to Tajemství Zeleného oka na zámku Kačina a v neposlední řadě Staré časy pořádané na hradě Orlík nad Humpolcem. Bohužel ani já nemůžu být všudypřítomná, takže o úspěšnosti zmíněných dvou akci vám s nadšením v očích jistě povykládá některá zúčastněná, a zajisté informovanější, osoba.

Zavzpomínat si je krásná věc, nicméně žít minulostí se jednoduše nedá, proto by si člověk měl stanovit nějaké záchytné body do budoucna, aby měl k čemu směřovat. A já bych úplně čirou náhodou o pár takových bodech věděla. Jako termínově první proběhne víkendovka nesoucí název Černá země, bude se konat na zřícenině hradu Vikštejn a rozhodně by si ji neměl nechat ujít žádný příznivec LARPU, tím spíš, když je to ještě fanoušek Andrzeje Sapkowskeho, autora Zaklínače. Další v pořadí je Plyšová Odysea, akce poněkud opředená tajemstvím, ale zato určitě měkká a hebká na dotek. A svůj výčet můžu s velkou ctí uzavřít nemalou legendou, už zcela tradiční Listopadovou irskou taneční víkendovkou konající se na zámku Bučovice. Účastníci se můžou těšit na trochu příjemného pohybu, totiž hopsání sálem v rytmu irské hudby, která nenechá ničí nohy klidné.

A po zcela vyčerpávajícím vypuštění informací do éteru mi nezbývá než se rozloučit a popřát co nejpříjemnější začátek školního roku, vaše zářné body se k vám blíží s každým dnem, myslím na vás.

Mějte se famfárově

Terka